|
 Nejsem asketický typ, slovíčko půst ve mně nikdy nevyvolávalo velké nadšení. Kázání 1. neděle postní ale nebylo o chlebu, vodě a kručení žaludku. Nabídnutý text: „Cesty velikonoční obnovy“pro 1. týden vybízí k přetékající radosti nad Boží láskou k nám. „Neboť tak Bůh miloval svět...“ Toho Cantalamesu (doporučený autor - jeho kniha) si asi vážně koupím, i když podle netu za něj chtěj přes 200 Kč. Připočítám-li poštovný, tak je to pěknej balík za knihu o pár listech!
Na faře už určitě nebude, myslím, že byla inzerována poslední :( . Byla! Počkala na mě! „Zašitá“ tam, kudy jsem ten den procházela náhodou. Dokonce nestála ani 2 stovky :). Bezvadný začátek postní doby, libuju si, koupajíc se v Boží lásce. Jsem přesvědčena, že JEHO lásku odrazím dál...
Zkuste, ale odrazit lásku tomu, kdo vás naštve ještě dříve, než se s ním přímo setkáte!
Čekárna byla plná, ostatně jako každé pondělí. Dělat několik věcí najednou jsem si už zvykla, tedy pokud jsou smysluplné. Ovšem přidělávat si práci navíc, ještě k tomu zbytečným úklidem, na to tedy vážně čas nemám. To hodně rychle zatrhnu! Napadlo mě hned, jak jsem pískálka zaslechla. „To je určitě pískací lízátko, to poznám!“
Představa jak v právě probíhajícím „šrumci“ ještě krotím slintajícího prcka, střídavě žižlajícího oba konce lízátka, který navíc stihne ulepenýma tlapkama “zvizitýrovat“ a řádně tak umatlat všechno kolem, mi vážně ježí vlasy na hlavě! (Stejnou službu jako lízátko bezpečně prokáže i krabička přeslazeného ukapávajícího džusíku se zahnutým brčkem. Brrr!.. Obzvlášť, když ji malý neposeda přehazuje a mačká v ručkách.)
„Ten malý tady pískat nemůže, rušíte tím paní doktorku! A vůbec, takhle malé děti není zrovna moc moudré sem vodit!“, zavrčela jsem do čekárny, aniž bych se na dítě podívala. Bylo mi totiž předem jasné, že patří ke skupince, která ho nechá dělat cokoli. „Dyk jsou to jen děti....“ Pískání kupodivu ustalo, zapomněla jsem na něj.
Lidé se střídali. Jedna maminka se velice omlouvala, prý nemá Deniho kdo hlídat, táta je v práci, proto ho musela vzít s sebou. Kluk byl velice ukázněný, ač měl v očích plamínky, dokázal sedět, ani se nehnul. Možná se i malinko bál. Maminka si pospíšila, brzy byla vystřídána dalšími pacienty.
Na konci pracovní doby jsem našla v čekárně na židli zapomenutou malou píšťalku (...nebyla z lízátka...). Jedinej kluk, kterej tu dnes byl, byl Deni! Neměl ulepený ručičky, nepokusil se „zhoupnout“ na lustru, ani neotevíral šuplíky. Seděl, jak mu maminka přikázala....
Stydím se, nejraději bych se v tu chvíli zahrabala! Jak snadné je zabít vztah ještě dříve, než začne vznikat! Kdyby to tak šlo – vzít tuhle malou píšťalku, pořádně zapískat a zahnat všechny blbý předsudky! Předsudky bránící odrazu JEHO lásky.
„Dochází“ mi – půst zřejmě nebude jen o chlebě a vodě, ale o lásce, vztahu a především o nesmírné Boží trpělivosti.
MaF
|
Zpravodaj 
