|
 Na pouť do Marienweiher se vydali někteří farníci autobusem, jiní zvolili tradiční, pěší putování. A protože ujít 65 km není jen tak, bylo to putování třídenní. A na to jsem byla zvědavá. Já, neúčastnice. Jaké bylo? Stály ty kilometry za to? A tak jsem „odchytla“ jednu účastnici pěšího putování, Zdenku Skubeničovou a vyzpovídala jí.
 Rozhodla ses pro pěší putování, protože je to tradiční forma poutí? Nebo jsi chtěla pokořit ty kilometry? Splnila se tvoje představa?
Ty kilometry byly jistě výzvou. Hlavní ale bylo, spojit fyzický a duševní prožitek. A samozřejmě, jít pěšky do místa poutního setkání je tradiční způsob, který dává prostor a čas pro setkání s Bohem a s lidmi. Bylo úžasné jít s dalšími poutníky, vnímat krásu přírody, spojit se ve společné modlitbě na určité úmysly a ve zpěvu. Byl také prostor pro ztišení, soustředění na vnitřní modlitbu. A tak v modlitbě a s Boží pomocí, se ty kilometr daly zvládnout.
Přidali se k vám někde také němečtí poutníci?
 Němečtí poutníci šli s námi už z Chebu. A to bylo pro mě velmi milé a přirozené. Modlili jsme se střídavě česky a německy. Všichni společně jsme šli za jediným cílem. Slavit společnou česko-německou pouť v Marienweiher, společně děkovat Panně Marii a obnovit tradici této pouti.
Putování bylo třídenní. Kde a jak jste byli ubytovaní. Bylo o vás dobře postaráno?
Dobře postaráno? Výborně postaráno. Měla jsem pocit, že naše putování je cestou od jídla k jídlu. První pohostinství po 15 kilometrech nám nabídl hrad Hohenberg. Po večeři se mi spalo dobře i v bývalé hladomorně, kde nás ubytovali.
Cílem druhé etapy putování bylo město Weissenstadt…
 Bylo? Nebylo! Po úmorných 30 kilometrech nás čekalo dalších 5 kilometrů pod hrad Waldstein, kde jsme byli ubytovaní. Chtěla jsem to vzdát a nechat se vyvézt nabídnutým autobusem. Díky Jaroslavě jsem ty zbylé kilometry ušla. Ten večer byly mé prožitky tak silné, že jsem nemohla usnout. Teprve představa dalších kilometrů, a tudíž potřeba si odpočinout, mi navodila spánek.
Na poslední trase nás čekalo velmi milé setkání s majiteli selského dvora.
S nebývalou vstřícností nás pozvali do svého domova a pohostili.
 Další uvítání nás čekalo na tradiční poutní zastávce v Rothu. Poutníky tam vždy vítali chlebem a pramenitou vodou, která nejlépe osvěží znavené. Tedy i nás.
Tam se k nám přidali poutníci, kteří jeli autobusem, také kapela a za zpěvu jsme se všichni vydali do cíle.
Mě „dostalo“, když se přiblížil cíl našeho putování, kdy nás poutníky přivítali pan farář s kropenkou, pan starosta s praporcem a místní lidé. Únava byla ta tam, byl jen krásný, nepojmenovatelný pocit. Společně jsme šli slavit mši svatou.
Co bys řekla na závěr? Co Ti tato pouť dala?
Odnesla jsem si velikou radost. Zažila jsem plnost Božího požehnání. Mohla jsem Bohu odevzdat prosby a také prosby Panně Marii za všechny maminky. Krásné bylo naše česko-německé společenství putující v Boží lásce. Skvělá byla 76letá sestra pana faráře Hartmanna Magdalena. Byla povzbuzujícím živlem. Plna elánu radosti ze života.
A loučení? To se neslo v příslibu – tak příští rok zase na této Boží cestě!
jak
|
Zpravodaj 
