Uf. Kopec. Je to dřina. Vždycky mě ale doma učili: „Všechno, co děláš, dělej pořádně!“ A tak se toho držím. Věřím si a stojím pevně na svých nohou.  Zvládnu to. Nesmím se zastavit, ať je to stoupání brzy za mnou.

Něco mě popohání: „Rychle, rychle, jdi a neohlížej se… No tak, běž! A pozor, musíš překonat taky tuhle překážku a tamtu taky. Prší? Padají kroupy? Je mlha? Nevadí. Jdi, nezastavuj se.“ Uf. Tolik se snažím a horizont je v nedohlednu. Už ale nemůžu, a tak zpomaluji… Uvědomuji si, že asi brzy omdlím vysílením, a že sama to nezvládnu. Kdy už budu nahoře? Potřebuji si odpočinout! Padám na kolena. Píchá mě v boku a nemohu popadnout dech. To je bolest! Lehám si na svah. Zavírám oči a vyčerpaná se odevzdávám do Božích rukou. Nezvládla jsem to. Těžko snáším prohru. Vždyť v dnešním světě vyhrávají jen silní, vzdělaní a úspěšní… Jen ti, kteří jsou samostatní, umí dva a více jazyků, nic nepotřebují a nejsou ničím nikomu na obtíž.

Ležím na kopci. Oddechuji a je mi lépe. Odpočívám schoulená v Boží náruči a zjišťuji, že už se nemusím nikam hnát. Za žádnými úkoly. Nemusím být přece první nahoře, ne? Nepotřebuji být nejlepší. Nepotřebuji s nikým soupeřit. Už mě nic nežene… Chci být jen s Bohem… On nevyčítá, že nezvládám být nutným silákem tohoto světa na plný úvazek. Nikam mě nehoní. Nekouká na hodinky ani na kvantitu práce, kterou odvádím.

„Pane Ježíši, odevzdávám Ti svou slabost. Buď v ní se mnou. Nedokáži spoléhat sama na sebe. Přicházím k Tobě, protože Ti to chci všechno svěřit, všechny úkoly a povinnosti…. Pomoz mi to všechno nést a najít opravdovou radost ze života.“

Dýchám zhluboka a cítím, jak mi pulzuje srdce. Dech se zklidňuje a já otevírám oči. Najednou vidím dvě letící letadla, která za sebou zanechávají bílou čáru. Každá z nich letí jiným směrem, jejich cesty se zkřížily, a tak se na nebi objevil kříž - symbol té největší Boží lásky k nám. Bůh. Na kopci – ve slabosti, smutku a bolesti. Cítila jsem Jeho přítomnost a najednou zaslechla slova: „Nemůžeme mít radost, pokud nepřijmeme svou bolest, jako ji přijal Ježíš na kříži, když se cítil opuštěný od svého Otce. Ježíš to učinil z poslušnosti k Otci a z té největší lásky ke všem lidem.“

Splašené srdce se za chvilku úplně zklidnilo a já měla sílu a nové odhodlání jít dál do nekonečného kopce. Už jsem však věděla, že si kdykoli mohu odpočinout a mluvit s Bohem. Věděla jsem, že je se mnou. Kdykoliv. Že balvan dnešního světa nemusím táhnout s sebou do kopce jako břemeno. Pochopila jsem, že i já teď smím svou tíhu přijmout z lásky k Ježíši a pro Ježíše, abych svůj život vložila do Jeho rukou, znovu jej přijala jako Pána svého života a měla odvahu mu říci své „ano“.

A tak říkám: „Ano, Pane Ježíši. Zde jsem. Otevírám Ti své srdce. Vstup do něj a učiň si u mě příbytek. Už ne to, co chci já, ale co Ty chceš. Já to břemeno unést nemůžu, ale Ty, Bože, ano.“

A tak jsme s Ježíšem šli. Neviděla jsem mu do obličeje, ale byl vedle mě, asi o necelého půl kroku přede mnou. Cesta po jeho boku byla najednou nějak snazší. A víte proč? Začali jsme totiž spolu sestupovat z kopce dolů...

Probouzím se. Byl to sen? Nebo odpověď na Boží slovo z Písma, které jsem četla před spaním? Jako bych viděla jinak a jinam. Uvědomuji si, že všechno, co dělám, chci dělat ne ze sebe, ale skrze Něj a jenom s Ním a v Něm. A to ne, protože musím, ale protože jen Ježíš je naší jistotou a spásou, jen Jemu má patřit naše srdce. Vždyť On první už dávno ve své chudobě a pokoře sestupoval po cestě bolesti. Protože právě On už dávno projevil (a stále projevuje) svou skutečnou lásku k nám všem. Ke mně i k tobě. A stále na našich strmých kopcích volá „Zastav se!“ ...ale my jej často v tom našem uspěchaném světě neslyšíme.

A tak my, co (někdy zbytečně) stoupáme, Tě chválíme, Pane Ježíši. Odevzdáváme se Ti na našich zastávkách a přijímáme Tě do svého srdce. Jen Ty měníš vše v požehnání a jen Ty dokážeš měnit směr našich strmých cest dnešního světa.

Chvála Tobě, Pane.                         

 jmh