Papež František nás totiž zve ve své encyklice Fratelli tutti na cestu naděje, kde píše, že „si máme být všichni vzájemně blízko, a to úplně stejně, když jsme spolu, či když jsme vzdáleni“. V každém člověku můžeme nacházet Krista, jen je třeba prosit za otevření našich očí a chtít vidět ty, které vidět máme, přestože bychom některé z nich nejradši někdy neviděli… ;-). Papež František však říká, že bližním nám může být každý člověk, se kterým se setkáváme bez ohledu na to, kde se narodil, nebo kde žije a bez ohledu na jeho kulturu či jeho náboženské vyznání. V encyklice nás všechny povzbuzuje ke společné cestě, na které můžeme v lidech kolem sebe objevovat novou krásu svých bratří a sester. A mimochodem, Vždyť je psáno: „Není dobře, aby byl člověk sám“ (Gen 2, 18), a pokud někdo sám je, tak naším úkolem je, abychom nebyli k jeho samotě (a k jeho mračnu) slepí a byli k němu milosrdní tak, jako je milosrdný Pán k nám.
Každé mračno je pro nás velkou zátěží. Ptám se proto Boha, proč dopouští, aby přicházelo i do našich životů? Proč Bůh dopouští v našem životě mraky? Napadá mě odpověď: „Asi aby mohlo zase vyjít slunce!“ :-) Každý mrak je pro nás sice temný a těžký, ale zároveň se stává šancí k tomu, abychom se obrátili od sebe k Bohu. Abychom začali od sebe, Boha přijali na první místo ve svém životě, poslouchali jej a všechno bolavé a temné mu odevzdali a nechali se jím v důvěře vést. Jen Bůh může proměnit všechny bolavé rány našich vztahů, našich zdí a nedůvěry k sobě navzájem, naší politiky, našich rozepří, naší nesvobody ve svobodě a předvolebních nejistot.
Papež František nás v encyklice Fratelli tutti z našich mračen směřuje na cestu naděje. K tomu, že je správné, abychom si přestali dělat jen na svém písečku. Abychom zbourali své zdi, které si sami stavíme ve svých srdcích, a ve kterých se izolujeme od společnosti. Zve nás, abychom začali sami od sebe a vydali se na cestu mezi lidi. Chce, abychom odložili svůj pokřivený pohled na své souputníky. Abychom zvedli oči od nekonečné práce a rozhlédli se kolem sebe na ty, kteří čekají, až si všimneme, „jak leží u cesty a nemohou vstát“ nebo nám chtějí jen něco říct. Zve nás k tomu, abychom byli s nimi, naslouchali jim a nechali je domluvit… Abychom jejich volání nebagatelizovali, byli tu prostě světlem v jejich mračnu, a to ne pouze jednorázově. František nás zve, abychom se učili toto milosrdenství konat bližním kolem sebe vytrvale a trpělivě každý den.
Máme se tak učit jít po cestě v jednotě, a ne každý sám za sebe. Po cestě, na které si budeme všichni rovni. Po cestě, na které se budeme vzájemně podpírat a na které budeme moci třeba i společně bojovat v Boží zbroji (Ef 6,10-18). Navzdory všem mračnům, která nás ještě čekají a nad kterými nezavírejme oči. Vždyť všichni víme, že „v jednotě je síla“, a tam kde jsou (aspoň) dva nebo tři, tam žije Bůh uprostřed nich. :-)
A tak vstaňme a pojďme na společnou cestu naděje a buďme si vzájemně bratřími a sestrami.
Jana
