„K úspěchu zla stačí jen to, aby poctiví lidé nedělali nic.“

„Jaký má Meditační zahrada Luboše Hrušky význam pro dnešek v očích jeho syna?“ Josef Chalupa, který mě o odpověď na tuto otázku v roce 2012 požádal, uzavírá část svého pojednání v katalogu o díle Romana Podrázského věnovanou jeho tvorbě v Meditační zahradě (meditacnizahrada.cz) citací jednoho ze Židů přeživších Osvětim, Ernesta Lobeta: „K úspěchu zla stačí jen to, aby poctiví lidé nedělali nic.“

Když jsem tehdy, před téměř 10 lety, na Šumavě u Zadní Zvonkové procházel kolem Schwarzenberského kanálu místem, kde tátu v roce 1949 zatkli při pokusu o přechod státní hranice, ptal jsem se sám sebe, jaké postoje tehdejší poctivé lidi přiměly k tomu, aby „nedělali nic“. Jaké postoje tehdejších poctivých lidí přispěly k tomu, aby se totalitnímu režimu podařilo vytvořit prostředí, ve kterém bylo možné desetiletí ve vězení v drastických podmínkách držet nevinného člověka? O některé z odpovědí, které se mi tehdy dostalo, bych se rád znovu podělil i letos, pár týdnů před extrémně důležitými sněmovními volbami.  

Když jsem si promítal životní příběh svého táty, jak jsem jej po jeho návratu z komunistických kriminálů později poznal, postupně se mi vynořovala čtyři slova: naivita, lhostejnost, zbabělost, nenávist. Myslím, že tyto čtyři postoje jsou u kořene každé totality. Té hnědé, té rudé, ale i té populisticko-mafiánské. A tuším, že nejen plzeňská Meditační zahrada, ale i mnohé zahrady našich rodin, našich přátel a snad i naší farnosti i dnes právě v těchto čtyřech oblastech mnohým lidem mohou posloužit k tomu, čemu táta říkával „ozdravění duše“:

  • Uzdravení z naivity („nevím“): Zahrada je „památníkem“ zla, připomínajícím hrůzy všech totalit, abychom nebyli naivní. Jak sám táta říkával: „Nikdy nezapomeňte na to, co dovedl udělat člověk člověku, Čech Čechovi, bratr bratrovi, v ‚civilizované‘ Evropě konce 20. století!“ Seznámení se nových generací s hrůzami nacistické i komunistické totality je důležité k tomu, aby se takováto zvěrstva už nikdy nemohla opakovat. Ani plíživě, skrze destrukci demokratického systému a ústavních zvyklostí.
  • Uzdravení z lhostejnosti („vím, ale je mi to jedno“): Zahrada je památníkem „zla“, odhalujícím zlo v jeho nahotě, abychom nebyli lhostejní. V jednotlivých sochách křížové cesty na mě dýchá mrazivý dech zla krutě a osobně zasahujícího konkrétní lidský osud. Zlo není něčím abstraktním, vzdáleným. Zlo je něčím, co „leze pod kůži“. Něčím, vůči čemu nelze být lhostejní, i když se nás to (zatím) netýká. Budeme jedni z těch „kolemjdoucích“, co se zbitému ležícímu na kraji cesty vyhnuli velkým obloukem? Nebo těmi Samařany, kteří na své cestě odvážně překročí společenské hranice, přijdou k němu, nechají se zasáhnout soucitem a milosrdně konají? Třeba právě také v oblasti politické diakonie nesené láskou k budoucím generacím?
  • Uzdravení ze zbabělosti („vím, není mi to jedno, ale bojím se“): Památník obětem zla je dále meditační „zahradou“, bezpečným („za-hrazeným“) prostorem, abychom se nebáli. Nabízí prostor pro nadechnutí se, prostor pro odpočinek, prostor pro setkávání, prostor pro slavení, prostor pro hostinu dobra. To všechno člověka posiluje a umožňuje mu povstat i proti dnešním svinstvům kolem něj i v něm, protože ví, že na to není sám. Vyhledávejme i dnes takovéto příležitostí ke sdílení se v bezpečném prostoru rodiny, přátel, farnosti…
  • Uzdravení z nenávisti („vím, není mi to jedno, nebojím se, ale nenávidím“): Památník obětem zla je nakonec také „meditační“ zahradou, prostorem osobní reflexe a ponoru na hlubinu, kde se může – podobně jako jsem to mohl sledovat u táty – postupně uzdravovat naše ochromující nenávist. A sochy křížové cesty s jejich poselstvím uprostřed této za-hrady, uprostřed tohoto prostoru bezpečí, vnímám jako náročnou, ale právě proto ozdravnou pro-vokaci k tomuto ponoru na hlubinu k pramenům odpuštění, k pramenům života, bez kterého by bylo pobývání v zahradě jen zbabělým či zahořklým útěkem do růžového světa. S nenávistí či se zlobou v srdci nelze dlouhodobě vyhrát žádný boj. Spravedlivý hněv stačí.
Fratelli tutti. VŠICHNI jsme bratři a sestry.
I naši volební protivníci. Jen tak lze „vyhrát“!

Petr Hruška, farář

PS: K tématu voleb viz farnostcheb.cz/volby

Viz také: