První říjnovou sobotu jsme s dětmi z farnosti a některými rodiči, tetou Danou a naší Agasem naplánovali výpravu. Byla to výprava inspirovaná příběhem O milosrdném Samařanovi. Děti z tohoto  biblického příběhu zjistily, že se nejlépe zachoval právě on, a my to můžeme zkoušet dělat stejně tak. Zkusíme být na cestě všímaví, soucitní,  ale opatrní...

A tak jsme se tento den vypravili s dětmi "do světa". Našim úkolem bylo všímat si lidí kolem sebe a nebýt slepí k jejich potřebám. Do baťůžků s běžnými potřebami na celodenní výlet jsme proto přibalili i něco navíc, kdybychom potkali "někoho ležet u cesty", anebo kdyby třeba někdo z kamarádů zapomněl svačinu. ;-)

Cesta nebyla dlouhá. Zjistili jsme, že k potřebným lidem nemusíme chodit ani moc daleko.  Mnohdy se stačí jen dobře rozhlédnout. Zkusit si zapamatovat jejich jméno a zajímat se alespoň krátce o to, co zajímá je.

V putování nás inspirovala nebezpečná cesta "z Jeruzaléma do Jericha", kterou šel i náš Samařan z příběhu. Ta naše cesta vedla do kopce. Směřovala k lesu, který vypadal na první pohled jako obyčejný a běžný les. Na druhý pohled - jako by byl nasáklý smutkem a spoustou trápení lidí, kteří tím lesem často prochází... Trochu jsme se bála a v duchu se modlila. Myslím, že Samařan se možná taky trochu na své nebezpečné cestě bál -  možná jako my, když jsme zaslechli psy, kteří ucítili, že se blížíme k jejich území a našemu cíli... "Jen klid", říkám si sama sobě i dětem. „Musíme být opatrní. Nerozcházet se. Být pohromadě. Nekřičet. Neutíkat od sebe. Nedržet žádné klacky. Být prostě opatrní, jednotní a držet se jistoty...".

Cestou necestou - také něčí domov

Děti byly skvělé a pejsci nás přátelsky přivítali. Očichali si nás a zavedli lesem na území ke svým páníčkům.  Přivítali nás velmi hezky. Posadili jsme se u nic na pařez a naslouchali jejich vyprávění o sobě a o tom, jak se do lesa dostali... Viděli jsme, jak žijí. Měli postavené v lese bunkry, přístřešky z přírodnin nebo stany.

Na první pohled se dětem život našich přátel z lesa líbil. Bylo to jako na táboře - plno dobrodružství, zajímavých věcí, nástrojů k přežití... ale i k zapomenutí... 

Po společném povídání jsme si (myslím všichni) uvědomili, že bychom takto žít nikdy nechtěli. Že si často stěžujeme, ale nevidíme dary, které máme, a které každý den dostáváme. Že málo děkujeme za nám samozřejmé a běžné věci, jako třeba: že máme střechu nad hlavou... že si máme kde vyprat a usušit prádlo - že je každý den čisté a vyžehlené ve skříních... že máme někoho, kdo se o nás stará... nebo my dospělí, že máme sílu starat se o druhé... že se můžeme vykoupat v teplé vodě, uvařit si teplé jídlo, dojít na toaletu a udržovat vše v čistotě... že si můžeme doma zatopit, rozsvítit světlo... že máme svou vlastní postel i s peřinou... že nám nikdo nebrání chodit do školy nebo do zaměstnání... a taky že žijeme ve svobodě k naší víře...

Tak ti, Pane Bože, děkuji za tyto, a ještě jistě další (pro nás běžné) věci, kterými nás denně obdarováváš. Děkuji, že jsme na tomto výletě mohli poznat chudobu, abychom pochopili, co všechno máme, a že nic není samozřejmé... Děkuji, že jsme dnešní den mohli alespoň trochu obdarovat lidi bez domova. Že jsi nás na naší cestě ochraňoval, a všichni se vrátili v pořádku domů.

A taky díky, Bože, za druhý pohled od Tebe, který v nás ty, které jsme doposud viděli jen jako bezejmenné "bezdomovce" tohoto města, proměnil na naše "přátele z lesa". Právě oni nás obdarovali svými životními příběhy, ze kterých se můžeme (a máme) poučit.

Díky, Bože, že nás učíš na našich cestách dívat se kolem sebe nejen očima, ale i srdcem, tak jako Ty se díváš srdcem na nás.

Amen.

Jana H.

Cestou necestou - loučení

Zprávy a fotky z výprav: