Foto: Věznice ve Vykmanově (zdroj fotografie: Karlovarský Deník)
S panem Miroslavem Jurajem si o jeho posledních měsících v Chebu, pobytu v terapeutické komunitě Vršíček, životních oporách, plánech do budoucna a o tom, co by mu nejvíce pomohlo na další cestě životem v sobotu 19. února 2022 povídal Petr Hruška. Redakčně zpracováno podle audionahrávky z cesty autem do věznice ve Vykmanově k nástupu do výkonu šestiměsíčního trestu.
Miroslave, co byste teď, při odjezdu, chtěl vzkázat lidem, které jste poslední dobu potkal?
Chtěl bych poděkovat všem lidem z chebské farnosti, kteří se o mě od začátku starali a kteří mě přijali mezi sebe. A chtěl bych se jim všem omluvit za starosti, které jsem jim způsobil. Chtěl bych jim poděkovat za modlitby a za všechno, co pro mě udělali. I lidem, o kterých třeba ani nevím, kteří mi ale byli nablízku. Týká se to jak lidí z farnosti, tak i lidí, kteří do kostela nechodí, kteří mi ale drželi palce a které jsem potkával i mimo farnost. Hlavně Verunce, za všechno, co pro mě udělala. Chtěl bych také poděkovat všem lidem ze zdravotnictví, kteří měli se mnou problémy a které jsem také otravoval, když jsem bral drogy. Prostě všem lidem, kteří se se mnou natrápili a kterým jsem nebyl moc vděčný a vždycky jsem toho zneužil, když mi pomohli. Ale teď, když jsem byl na Vršíčku, jsem se snažil a myslel jsem i na ně. Jak v dopisech, tak v deníku, i v myšlenkách jsem si hodněkrát vzpomněl i na kluky závislé na drogách, i na Endží, která spí v odpadcích. Tak bych chtěl všem moc poděkovat a říct jim, že je mám rád.
Zmínil jste terapeutickou komunitu Vršíček, kde jste byl přes dva měsíce – co vám dal pobyt tam?
Na Vršíčku mi to dalo sílu bojovat dál, sílu vydržet, posunulo mě to dál a upevnilo. Věřím, že mi pomohly i modlitby těch lidí, co mě na Vršíčku přijali. Pomohla mi také práce, že jsem se tam od rána do večera nezastavil, i když to bylo ze začátku těžký. A to, že jsem tam mohl začít zase abstinovat. Jsem za to všechno moc vděčný. Zatím se snažím posouvat se dál, ale už nehledám, protože si myslím, že jsem našel. Akorát se v tom musím upevnit.
Co dalšího Vám pomáhalo či pomáhá na Vaší dosavadní cestě? Jaké jsou Vaše opory?
Hodně mi pomáhá deník, který si píšu. Původně jsem jej chtěl dát svojí bývalé přítelkyni, ale nakonec jsem se rozhodl, že ho věnuji své tetě Janě. Pro mě to má ten smysl, že píšu a při tom chytám postřehy z celého dne. Je to deník, kde píšu dobrý pocity a kde píšu i ty špatný. Je to deník, který někdy píšu, i když jsem rozčílený a nadávám v něm. Je to deník, který je věnovaný mé rodině, aby věděla, že je to pravda. Pak mně hodně pomohly modlitby druhých lidí. A pomáhá mi čtení. Když čtu evangelium, tak se cítím dobře. Dokonce když čtu chvalozpěvy, třeba pro matku Boží, když jsem je četl v kostele, tak mi bylo hodně dobře. Ale vždycky je to na chvíli. Když vyjdu ven a zapálím si třeba cigaretu, nebo když něco udělám, tak to pak skončí, už to nepokračuje tak dál. Ale vím, že to je pravda. Že to je láska.
Co byste si přál do budoucna? Máte nějaké plány pro dobu, až budete propuštěn?
Do budoucna bych se chtěl nějakým způsobem postarat o tátu, ale nevím ještě, jak to udělám. Chtěl bych si taky najít holku, zamilovat se, založit rodinu. Chtěl bych pracovat a byl užitečný pro společnost, i když ještě nevím, jakým způsobem. Co je pro mě také hodně důležitý, je uvolnění v rodině. A rodinou pro mě není jenom farnost, ale i rodina všech lidí ve městě, všude, kde se pohybuju, odkud jsem utíkal do lesa, když jsem bral drogy. Jsem moc rád, že jsem zase začal být schopný pohybovat se mezi lidmi.
Co myslíte, že by Vám nejvíc pomohlo na Vaší další cestě životem v budoucnu?
Abych vydržel v tom, v čem jsem teď těch 78 dní. 78 dní abstinuju a 78 dní jsem spojený s Ježíšem. To by mi hlavně pomohlo, abych v tom vydržel. A od druhých lidí by mi pomohlo, abych od nich prožil nějakou toleranci, nějaké pochopení, když v něčem klopýtnu, když udělám chybu, když jsem nervózní, nebo když na někoho koukám přes prsty nebo tak. Ještě prostě nejsem ve víře úplně zralý a pomohlo by mi, aby pro to měli lidi kolem mě pochopení.
Co byste chtěl vzkázat lidem, kteří se ocitnou v nějaké náročné životní situaci?
Nebát se. Nebát se. Prostě nemít strach. Nebát se prolomit ten strach, který nepochází od Boha.
