Každý rok jezdím o letních prázdninách na týden na Moravu a nikdy se mi vůbec nechce. Loni se mi nechtělo zvlášť… Jen ta představa deseti a půl hodinové cesty v rouškách v autobuse, v Praze na Florenci nebo v Brně na Zvonařce... Přemýšlím, co mám všechno s sebou vzít a co nechat doma? A zrovna mělo dle předpovědi pršet celý pobyt...
„Uf,“ říkám si. „Má to vůbec cenu jet s pláštěnkou a gumáky? Vždyť se mi to do kufru nevejde.
Ach jo. Bože, mám vůbec jet?“ No, a Bůh řekl „Ano“. Jak jsem to poznala?
Všechno šlo totiž najednou jako po másle… Do kufru se všechno vešlo, něco, že si půjčíme od kamarádky... a dokonce nám dali u přepážky na jízdné slevu… „Tak jo, Bože“, řekla jsem si v duchu, „jdem do toho. Nemám to ve svých rukou, cíl je rozmazaný a plán nejistý…, ale věřím Ti.“
V pondělí v pět hodin ráno jsme vyrazili s Lukášem prvním busem (ze tří). Těšil se na cestování, na horkou čokoládu i na pohádku, kterou si v buse pustí. Zaklonila jsem na sedadle hlavu a vzpomínala na děti od nás ze školy, kde učím, jak mi před prázdninami nadšeně vyprávěly o tom, kam všude možně pojedou… Většinou zmiňovaly místa v zahraničí…. Všimla jsem si zároveň těch dětí, které asi do zahraničí nejedou a nesdílí se...
V tom se zeptaly děti mě: „Pančelko, pojedete taky k moři?“
Odpověděla jsem v klidu a po pravdě: „Ne.“ Všichni ztichli, jakoby si mysleli, že každý normální člověk jezdí přece k moři. ;-) Usmála jsem se na ně.
A oni zase: „A kam pojedete“?
A já: „Kam byste radši jeli, kdybyste mohli? Na dovolenou k moři nebo za svojí rodinou, kterou jste už rok neviděli?“
Jéé, to bylo téma. Najednou se začaly sdílet i ty děti, které dosud mlčely a ta diskuse byla moc krásná a (myslím) důležitá. Důležitější než cesta do zahraničí.
Vždyť co člověk potřebuje ke štěstí Kanáry? Eiffelovku? Egyptské pyramidy? Myslím, že pokud by tyto cíle byly zároveň cestou lásky, tak ano. Protože všude tam, kde nemyslím jen na sebe, na vlastní pohodlí…, tam, kde se Ježíši v pokoře odevzdáváme a zveme ho do svého srdce…, všude tam je Ježíš šťastný s námi. Byl by šťastný tam, kde se dokážu ztišit, nezapomínat na Něj a na to, co od Něj dostávám…, tam, kde vítězí pokora nad pýchou a mezilidská čistá láska nad hamižností.
Na takovou cestu lásky Ježíš pozval právě o těchto prázdninách i mě. Na cestu, kde se mohu nadechnout i tam, kde se dýchat nedá... a dal mi ještě něco navíc. Na té cestě jsem kromě jiného měla možnost po roce navštívit svou nemocnou babičku. Mohla jsem sedět u jejích nohou, držet ji za ruku, naslouchat tomu všemu, co bolavého prožila a co ji tíží. Všem těm hrůzám války, které v dětství zažila..., bolestem svého manželství..., náhlé prázdnoty ze ztráty svého syna a mého táty... a bolestech současnosti... A to všechno bez Boha. Zdá se mi to nemožné, ale je to tak.
Nemohla jsem v tu chvíli nic jiného než jen naslouchat a být tu pro ni. Zároveň jsem zatoužila z celého srdce babičce kus toho pokladu víry předat, a pomoci jí tak znovu přijmout bolesti, které si celý život nese jako těžké balvany. Mohla jsem je všechny odevzdávat v duchu Bohu, a pomoci jí znovu a znovu odpustit. Asi se to částečně povedlo, protože byla při našem setkání výjimečně tak šťastná... :-) A to jsem jí přinesla jen těstovinový salát v mističce na ochutnání, který jsme si dělali k večeři. :-)
Ano. Jak málo stačí… Není třeba dělat nic extra, aby člověk pomohl najít druhému poklad plný požehnání, vzájemnosti a úcty.
A tak Ti, Pane, děkuji, za toto požehnané setkání plné odpuštění… Díky, že jsi s námi pořád, a že v některých chvílích tvou přítomnost můžeme i zakusit :-). Teď už vím, proč má cesta na Moravu byla tak důležitá. Nechtělo se mi jet..., ale svěřila jsem Ti to..., poslechla Tě... Vydala jsem se do světa ruku v ruce s Tebou cestou, která naplňuje člověka trvalým štěstím a pokojem, a to je poklad, který se nedá nikde v suvenýrech koupit. Je to Poklad, který máme uchovat ve svém srdci a děkovat Bohu za něj…. Je to ale i Poklad, který si nemáme nechávat pro sebe, ale máme ho předávat těm, kteří o něj stojí. Vždyť papež František řekl, že všichni jsme povoláni jít podobnou cestou - cestou, která je určena pro každého a zadarmo… cestou, která vlastně nemusí začínat jen o dovolené... ani v zahraničí…., ani za drahé peníze… Myslím, že každá cesta opravdové Lásky může u každého z nás začít právě teď jedinečným způsobem - tam, kde jsme, s tím, co máme (i nemáme)… a s těmi, se kterými žijeme.
jmh
