Slovo faráře
Dobu stvoření jsme v neděli 4. října na svátek sv. Františka z Assisi uzavřeli pozváním k jásotu. A zatím se na nás valí další vlna. Další vlna pandemie, další vlna protipandemických opatření, další vlna konspiračních spekulací, další vlna hádek o tom, zda je lepší život si užívat nebo život chránit. Mohl bych se pustit do úvah, jak je třeba obojí, jak ohleduplnost nás nemusí okrádat o radost ze slavení a jak slavení nemusí být bezohledné. Ale to už bylo řečeno tolikrát, že je třeba se někam posunout. Mně osobně v tomto posunu pomohla kniha N. T. Wrighta Bůh v karanténě: Křesťanský pohled na pandemii (Biblion, 2020), kterou autor, anglikánský teolog a biskup, napsal ke konci jarní „první vlny“. Dovolím si z ní pro vás v dalším textu ocitovat několik zásadních částí. Na všechny z vás myslím. A i když nebudete moci přijít, kdykoli se mě ozývejte, ať o sobě navzájem víme. Bude-li to jen trochu možné, rád vás navštívím.
Váš Petr
N. T. Wright: Bůh v karanténě
Debaty o uzavření kostelů mohou rozpoutat rozepře mezi těmi, pro které kostel s veškerou bohoslužebnou výbavou představuje nedílnou součást jejich spirituality, a těmi, pro které nic z toho nehraje žádnou roli, protože Boha lze přece uctívat kdekoli. Obě strany se v současné krizi mají čemu naučit a všichni jistě uděláme nejlépe, budeme-li jedni na druhé pamatovat v láskyplných modlitbách.
Odpovědí na takovou modlitbu může být už samo zjištění, že právě prožíváme svého druhu vyhnanství. Nacházíme se „při řekách babylonských“, v hlubokém smutku a zármutku nad ztrátou běžného života. Otázka 137. žalmu „Jak máme zpívat Hospodinu píseň v cizí zemi?“ se nám celkem snadno parafrázuje v otázku: Jak máme sdílet eucharistii před obrazovkou počítače? nebo: Jak mám slavit Vánoce, Velikonoce či Letnice bez svých bratří a sester?
Samozřejmě, součástí pointy 137. žalmu je právě fakt, že tento žalm je „Hospodinovou písní“. Jde o známý paradox: báseň o nemožnosti básnit. Snad bychom se tedy měli učit obracet své truchlení v píseň, jakkoli smutnou. I to může být součástí našeho současného povolání – truchlit nad samotným faktem, že nemůžeme truchlit způsobem, který bychom za běžných okolností preferovali. Tyto otázky potřebujeme promýšlet, a jak to jen lze, učit se novým dovednostem, které z nich plynou. I toto nejspíš patří k životu v Babylonu, který máme přijmout. Musíme se v tomto režimu zabydlet, jak řekl prorok, a „usilovat o prospěch města“, v němž jsme se ocitli (Jeremiáš 29,7). Netvařme se ale, že tu být chceme. Nezapomínejme na Jeruzalém. Nezůstaňme zde natrvalo…
V komunikaci na nejvyšší úrovni mezi církvemi, státem a všemi zúčastněnými stranami by měla dostat prioritu otázka nejzásadnější, totiž jak se navrátit k „novému normálu“, ať už bude přesně vypadat jakkoli. Některé hlasy vyjadřují zbožnou naději, že až tohle všechno skončí, budeme laskavější a citlivější společností…
Kéž bych dokázal takový optimismus sdílet. Spíš se ale obávám, že jakmile skončí ochranná opatření, začneme roztáčet kola hospodářství na plné obrátky – a to je samozřejmě v mnoha ohledech přirozené a správné… Vášnivá debata mezi těmi, pro něž je nejhorším myslitelným výsledkem ztráta lidských životů, a těmi, pro něž jsou nejhorším myslitelným výsledkem těžké ekonomické ztráty, bude nevyhnutelně připomínat dialog hluchých… Pokud k celé situaci přistoupíme čistě pragmaticky, jako kdyby stát byl právě a jen státním aparátem, spíš než podivuhodným živoucím organismem mezilidských vztahů, můžeme si být celkem jistí, jak to dopadne. Odnesou to ti nejslabší. Jako obvykle…
V současné krizi potřebujeme postupovat jako Josef na faraonově dvoře – analyzovat problém a načrtnout vizi řešení. Potřebujeme mít v čele moudré státníky a odhodlané křesťany podepřené modlitbami, aby s vizí i realismem promýšleli výzvy, které nás v příštích měsících čekají. Je totiž možné, že v těchto dnech opravdu uvidíme znamení zcela nových možností, nových způsobů fungování, které povedou k regeneraci starých systémů nebo přímo k objevení nových a lepších, a rozeznáme v nich směrovky k novému stvoření. A také je možné, že se vrátíme k „běžnému provozu“, ke starým známým šarvátkám a starým známým povrchním analýzám a řešením… Osázíme-li však zahradu květinami, je mnohem méně pravděpodobné, že zaroste plevelem…
Proč jsi tak sklíčená, duše má,
proč jsi ve mně tak ztrápená?
Spolehni se na Boha,
ještě mu budu děkovat;
on je můj Bůh, má záchrana!
(Žalm 43,5)
