Naše životy už více než půl roku ovlivňuje postupně sílící vlna koronaviru, která, zdá se, nebude mít nijak rychlý konec. Jsme povzbuzováni si postupně zvykat na „novou normalitu“. To znamená, že se učíme žít bez věcí, které jsme ještě nedávno považovali na zcela nezbytné ke spokojenému a plnohodnotnému životu, a naopak učit se nové věci, které nám normálním smrtelníkům, používajícím počítač více méně jen na práci, připadaly dříve jako sci-fi. Už se pomalu smiřujeme s tím, že je nutné opouštět věci staré jako je chození na výstavu, do kina či do divadla a učíme se věci nové: galerie výtvarného umění navštěvujeme virtuálně, večer se díváme na on-line divadelní představení, zboží nakupujeme přes internet. Roušky i dezinfekci máme nakoupené a zvykáme si je pravidelně používat.

Tak jako slupky cibule nás postupně opouštějí potřeby více nebo méně zbytné, aby nakonec zbylo to důležité. A co je tedy tím jádrem našeho člověčenství? Myslím, že jsou to vztahy: vztah k sobě, k lidem kolem nás a k Bohu. A vztahy jsou také tím, co můžeme v současné době rozvíjet nově. Nemůžeme se stýkat osobně, ale můžeme si kdykoli odkudkoli telefonovat, posílat fotografie, videa anebo provozovat videohovory. To jsou věci, které dříve byly nepředstavitelné.

To, co mi ještě na jaře připadalo jako hodně bizarní, například sednout si doma se skleničkou vína před obrazovku počítače a slavit padesátiny naší kamarádky formou online konference, se jeví nyní na podzim, když se opět nemůžeme osobně sejít, jako dobrý nápad, jak si po čase zase užít společný sobotní večer s přáteli.

I ve farnosti se snažíme tyhle možnosti využívat a s dalšími pár kolegyněmi obvoláváme nyní stejně jako na jaře všechny naše starší a pokročilé registrované farníky a snažíme se, aby se na nikoho nezapomnělo, aby nikdo se necítil osamocen, abychom se vzájemně povzbudili a podpořili. Do LDN Amica se dá domluvit dokonce videohovor, a tak jsme ve spojení nejen zvukem, ale i obrazem s těmi, kdo jsou momentálně tam.

Musím se přiznat, že někdy je to telefonování pro mě trochu fuška. Mám kolem třiceti svých lidiček, a někdy pak už nemám chuť ani zavolat večer svému tátovi. Ale snažím se, je mu 86 let, a tak mu volám skoro každý den, nebo alespoň obden. Jednou po takovém volacím odpoledni jsem se šla navečer proběhnout a cestou mezi loukami mě najednou napadlo, že musím zavolat taky mamce, aby zase někdo povzbudil mě. To by nebylo nic divného, když tátovi volám každý den, zavolat taky jí. Ale 5. prosince to bude 21 let, co už není mezi námi…

Tak neodkládejte nic z toho, co máte v plánu udělat pro své blízké až na zítra nebo na někdy, až bude čas. Zavolejte nebo udělejte to hned. Neboť, jak napsal Jan Twardowski:

„Pospěšme si milovat lidi, tak rychle odcházejí, zůstanou po nich jen střevíce a hluchý telefon...“

Teď jsem volala tátovi do nemocnice: v poledne cestou na hřbitov s dušičkovou kytkou u autobusu upadl a má zlomenou ruku a roztříštěné rameno. Už si nic nečtěte a jděte volat hned. Teď.

Eva Kolafová

Foto (archiv autorky článku):
Anděl od Kounovských kamenných řad