Text Nebojte se úzkosti, jehož autorem je bývalý chebský farář Petr Bauchner, vyšel v prosincovém čísle Zpravodaje Plzeňské diecéze. Petrovi za text, který hezky navazuje na předchozí slova biskupa a faráře, moc děkujeme. V lednovém čísle diecézního Zpravodaje si můžete přečíst jeho delší text nazvaný Teologie neúspěchu.
Byl jsem na návštěvě u svého kamaráda. Jeho vnímavé srdce mi pomáhá v rozhovoru otevírat i velmi niterná témata, jež se mi daří sdílet jen s nemnoha lidmi. Stalo se tak i tentokrát, když jsme jako už mnohokráte před tím, potřebovali mluvit o svých úzkostech. Odborně by se asi naše sdílení dalo nazvat „zkušenost environmentální úzkosti“. Je lidstvo ještě vůbec schopno změnit svůj život, aby nezničilo tuto zemi a samo sebe? Stala se naše závislost na konzumu už tak silnou, že se z ní nejde vymanit? Má ještě vůbec smysl do tohoto zanikajícího světa rodit děti?
Zachvátí-li úzkost srdce až takovouto silou, uvolní paradoxně obrovskou, nadlidskou sílu. Jsou lidé, kteří nehledě na následky, jdou a poutají se k těžním strojům na uhlí, jiní stráví dni posty a noci na modlitbách, jiní dostanou odvahu k občanské angažovanosti. A všichni se stávají, přestože, nebo právě proto, že jsou jen kapičkou v moři, proroky. Proroky, kteří mají sílu usilovat o změnu. Proroky, jimž úzkost dává vidět to, co jiní nevidí, nebo nechtějí vidět.
V tomto světle se mi najednou úzkost přestala jevit jako nějaké psychické trauma, jež je třeba léčit, a nakonec se od něj oprostit, ale naopak, jako nutný prostředek, který prorokovi pomáhá dělat to, na co by jinak neměl sílu. Slova proroků z bible, která na mě působí depresivně jako „vezmi si můj život Hospodine“, nebo „má duše je smutná až k smrti“, se mohu snažit při četbě přeskočit jako něco nepatřičného. Nebo v nich naopak mohu vidět ten nejsilnější projev přítomnosti Boží, moci vysvobozující z temnoty zla.
V prorokově srdci se tak snoubí hluboká radost z Hospodinovy síly a lásky spolu s hlubokým žalem nad zlem ničícím Boží dílo. Prorok se nesnaží, tento žal vedoucí k jeho vlastní smrti, v sobě nějak „uzdravit“, protože doufá v Boží slovo, které jasně říká, že kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život takto s Prorokem ztratí, nalezne jej.
Pokud jste dočetli až sem, možná už trošku chápete nadpis tohoto pojednání. Celý rok 2020 jsme se nechali provázet diecézním mottem, které se nám mělo stát uzdravením ze strachu, ze strachu, jenž ochromuje, uzavírá a dusí, či bere svobodu. Pokud bychom ale nerozlišovali mezi strachem a úzkostí a nevnímali tvůrčí potenciál prorocké úzkosti, nenašli bychom asi nikdy cestu ke skutečnému osvobození od strachu.
Nebojme se tedy koronaviru, ale prožívejme úzkost nad jeho následky pro lidi. Nebojme se konce světa, ale prožívejme úzkost nad jeho ničením. Nebojme se o osud vyděděných, zneužívaných, vyhnaných a mučených lidí, ale prožívejme úzkost z toho, co zakoušejí. Nebojme se o osud církve, ale prožívejme úzkost nad jejím zesvětštěním, nad její koketérií s politickou mocí, nad její neschopností vnímat potřeby lidí. Nebojme se…, ale mějme úzkost….
Petr Bauchner
