KLS 4. velikonoční: Prorocko-kontemplativní životní styl – ŠÍŘKA

KLS 4. velikonoční: Prorocko-kontemplativní životní styl – ŠÍŘKA

kontemplace_seminar_titulka_2

Jestliže jsme se minulý týden pokusili nahlédnout do „srdce“ ekologického obrácení, tohoto „skoku do Tajemství“, ve kterém jsme objevili hluboký kontemplativní rozměr ekologické spirituality, jak nám ji papež František prezentuje ve své encyklice Laudato si‘, tento týden se další částí šesté kapitoly této encykliky (LS 222 – 227) necháme vést k pohledu do „šířky“ této spirituality. Je to jakési praktické rozvinutí toho, co ve 2. velikonočním týdnu bylo spíše z teoretického pohledu prezentováno jako „životní styl“. Papež toto téma hned v prvním článku této části šesté kapitoly shrnuje takto:

Křesťanská spiritualita nabízí
alternativní způsob chá­pání kvality života a povzbuzuje
k prorockému a kontem­plativnímu životnímu stylu,
takže člověk se dovede hluboce radovat,
aniž by byl posedlý spotřebou
.
papež František, Laudato si‘, čl. 222

Zde se nenabízí volba mezi „prorockým“ a „kontemplativním“ životním stylem (jako mezi dvěma „alternativními“ formami křesťanské spirituality). Ale křesťanská spiritualita jako taková je zde prezentována jako (pro křesťana nezbytná) „alternativa“ k dnešnímu běžnému životnímu stylu založenému na spotřebě. A tato alternativa má dvě – vzájemně se doplňující a vzájemně se potřebující – tváře: tvář prorockou a tvář kontemplativní. Právě toto propojení prorocké kritiky s kontemplativním přijetím je pramenem oné dynamiky skryté v každé zdravé křesťanské spiritualitě.

To je vidět v dalších slovech téhož článku, kde papež povzbuzuje k osvojení si postoje „méně je více“ později charakterizovaného jako „růst v šetrnosti“, „schopnost radovat se z mála“, či „návrat k jednoduchosti“. Tento postoj nám usnadňuje „ocenit každou věc a každý okamžik“, což vede k „pokojné přítomnosti uvnitř každé skutečnosti“, která „nám otevírá mnohem širší možnosti chápání a osobní realizace“, uschopňuje k umění „zastavit se a vychutnávat malé věci“, děkovat za možnosti, které nám život nabízí, aniž bychom se poutali k tomu, co máme, nebo zarmucovali kvůli tomu, co nemáme“ (LS 222). Už na tomto výčtu je vidět, jak se zde „prorocký styl“ (střídmost, jednoduchost, šetrnost) přirozeně snoubí s „kontemplativním stylem“ (radost, pokojná přítomnost, širší možnosti chápání, díkůvzdání).  

V následujícím článku (LS 223) je pak toto niterné propojení nitra (kontemplativní osobní prožívání) a vnějšku (prorocké znamení pro druhé) dále ilustrováno, když papež tento životní postoj nazývá „střídmostí“, která „prožívaná svobodně a uvědoměle je osvobozující“, umožňuje nám „oceňovat každou osobu a každou věc“ a učí nás „umět se z nich radovat“. Později ukazuje, že tato „střídmost“ není nějakou suchou askezí, ale cestou k vychutnání si pravého života, když říká: „Je možné potřebovat málo a žít mnoho“, což dle Františka vede k tomu, že jsme schopni „poskytnout prostor jiným potěšením“. Jako příklady těchto „jiných potěšení“ zde pak papež zmiňuje bratrské vztahy, nejrůznější setkání, službu, charismata, hudbu, umění, přírodu, či modlitbu.

Další dva články (LS 224 a 225) pak zdůrazňují potřebu „integrity ekosystémů“ (harmonie v enviromentální oblasti, jak o ní mluvil v předchozích kapitolách), stejně jako potřebu „integrity lidského života“ (ochotě a schopnosti překročit naše úzké sobecké „já“ směrem k Bohu vedoucí k „vnitřnímu míru se sebou samým“), na kterou se zaměřuje v této kapitole šesté. Tento „vnitřní mír“ se „odráží ve vyváženém způsobu života, k němuž patří schopnost žasnout, jež vede k hloubce života (LS 225). Po zdůraznění, že „příroda je plná laskavých slov“, která kvůli uspěchanosti, roztěkanosti a vnějškovosti našeho životního stylu často přeslechneme, papež na každému člověku směřuje následující vášnivou výzvu, která svým způsobem shrnuje dosavadní úvahy a prohlubuje je výzvou ke kontemplování Stvořitele v hloubce našich vztahů i celého stvoření:

Integrální ekologie vyžaduje, abychom věnovali trochu času
obnovení pokojné harmonie se stvořením,
zamyšlení nad svým způsobem života a nad svými ideály,
kontemplování Stvořitele,
jenž žije mezi námi a v tom, co nás obklopuje,
a jehož přítomnost… musí být objevována, odhalována.
papež František, Laudato si‘, čl. 225 (srov. EG 71)

Jak „prorocká“ dimenze (znamení navenek a praktická spolupráce v péči o stvoření), tak „kontemplativní“ dimenze životního stylu je zakotvená v témže „zdroji“: Stvořiteli, přebývajícím v nás, uprostřed našich vztahů a v přírodě. I zde se opět ukazuje, že kontemplace je v posledku darem, setkáním stvoření se Stvořitelem, který je na kontemplativní cestě krok za krokem „objevován“, či „odhalován“ (lépe řečeno, který se nechává objevovat a odhalovat).

I když jsme to již citovali, stojí za to i zde znovu upozornit na onen nádherný text z Evangelii gaudium čl. 71, na který tento článek Laudato si‘ odkazuje.[1]

Předposlední článek části encykliky Laudato si‘, které se věnujeme tento týden (LS 226) je pak souhrnem „kontemplativního postoje“ (aniž by byl zde takto nazýván) a svým způsobem i souhrnem předchozích charakteristik kontemplativně-prorockého životního stylu:

Mluvíme o postoji srdce, které všechno prožívá
pokojnou pozorností, které dovede být u někoho
plně přítomné, aniž by přemýšlelo o tom, co bude následovat,
které se odevzdává každé chvíli jako božskému daru,
jenž se má prožívat naplno.
papež František, Laudato si‘, čl. 226

Tento postoj, který lze nazvat hluboce kontemplativním, zde představen jako:

(1) postoj srdce; (2) pokojná pozornost; (3) plná přítomnost „u někoho“; (4) vděčné prožívání „tady a teď“.

Hlavním učitelem tohoto „postoje srdce“, tohoto „hledění s láskou“, je Ježíš:[2]

Ježíš nás tomuto postoji učil, když nás vybízel
hledět na polní lilie a na nebeské ptáky nebo když
„pohlédl s láskou“ na hledajícího člověka (srov. Mk 10,21).
On opravdu uměl
být naplno přítomen u každé lidské bytosti a před každým stvořením,
a tak nám ukázal cestu k překonávání chorobné úzkosti,
která nás činí povrchními, agresivními a bezuzdnými konzumenty.
papež František, Laudato si‘, čl. 226

A to by nebyl papež František, aby tuto hlubokou kapitolku o „prorocko-kontemplativním životním stylu“ nezakončil velmi praktickou radou, která je zároveň hlubokým ponorem a souhrnem všeho dříve řečeného. Když v posledním článku zmíní „schopnost zastavit se a děkovat Bohu před jídlem a po jídle“ jako projev onoho výše zmiňovaného „hledění s láskou“ a vyzve věřící, „aby se navrátili k tomuto cennému zvyku a hluboce ho prožívali“, odůvodní to pak takto: Chvíle dobrořečení – byť i velmi krátká – nám připomíná naši životní závislost na Bohu, umocňuje v nás smysl pro vděčnost za dary stvoření, je projevem vděčnosti vůči těm, kdo nám svou prací poskytují tato dobra, a upevňuje solidaritu s těmi nejpotřebnějšími (LS 227).

Praktické podněty pro 4. týden velikonoční

Tento týden jste zváni pokračovat v tichých chvílích tak, jak jste do nich byli uvedeni, a navíc vnímat, jak vnitřní kontemplace přirozeně volá po prorocké angažovanosti ve vnějším světě (viz katecheze 4. týdne velikonočního, případně kázání ze 4. neděle velikonoční; odkazy najdete na farnostcheb.cz/kontemplace).

  1. SPOČINUTÍ v kontemplaci při denních tichých chvílích a během dne:
    1. Pokračujte v pravidelném praktikování denních tichých chvil. Po případném experimentování s délkou či časem v minulém týdnu tuto zkušenost (třeba i v rozhovoru s vaším patronem) vyhodnoťte a setrvejte u toho, co vás nejvíce vede do hloubky (i kdyby to pro vás bylo obtížné).
    2. Při tichých chvílích se opět nechte sytit Božím slovem spíše „zevnitř“, skrze to, co vám bude říkat srdce. Z nedělního evangelia se nabízí obraz Krista jako Dobrého pastýře, který přišel, „aby měly život a měly ho v hojnosti“ (Jan 10,10) – kontemplativní rozměr, ale který také „dává svůj život za své ovce“ a brání je před zlodějem (prorocký rozměr).
    3. K vracení se do Boží přítomnosti či k bdělé vnímavosti opět používejte to, co se vám osvědčilo (viz bod 1d+e podnětů z 2. týdne velikonočního).
    4. Během dne se pokuste praktikovat to, o čem píše František v LS 227 – krátké chvilky dobrořečení (před jídlem, po jídle, v poledne, během práce, při čekání na MHD…) – jakési vděčné „nádechy“ během celodenního maratonu, krátká „spočinutí“ v náruči Dobrého pastýře, blesková „mrknutí okem“ na Toho, který na vás celý den „hledí s láskou“.
  2. SDÍLENÍ s průvodcem či se skupinou:
    1. Se svým „patronem“ především jako vždy proberte zkušenosti z denních tichých chvil týdne předchozího ohledně jejich délky, místa a prožívání.
    2. Navíc s ním můžete probrat, jak ve svém životě vnímáte vzájemnou provázanost vnější angažovanosti („prorocká dimenze“) a vnitřního pokoje („kontemplativní dimenze“) vašeho životního stylu. Pokud tam najdete nějaké „třecí plochy“, zkuste i ve světle tento týden rozjímané části Laudato si‘ nalézt způsob, jak nalézt „společný zdroj“ obojího, který vám může pomoci uvést tyto dimenze do větší harmonie. K tomu patří i sdílení se o zkušenostech s bodem 1-4 (krátké chvilky dobrořečení během dne), které jsou jedním z dobrých nástrojů k propojení těchto dvou dimenzí života.
    3. Pokud máte online skupinku, sdílejte s ní něco z podnětů z bodů 2-1a 2-2.
  3. STUDIUM podnětů z tohoto sešitu a encykliky Laudato si‘:
    1. Ve světle podnětů z tohoto sešitku a z katecheze pro tento týden si můžete v postoji kontemplativního naslouchání pročíst LS 222 – 227 (tentokrát to zvlášť doporučujeme, protože tam není ani odstavec navíc a vše směřuje k tématu tohoto týdne a rozvíjí je).

 

[1] „Nový Jeruzalém, svaté město (srov. Zj 21,2-4), je cílem, ke kterému se ubírá celé lidstvo. Je zajímavé, že kniha Zjevení nám říká, že plnost lidstva a dějin se uskuteční ve městě. Potřebujeme vnímat město kontemplativním pohledem, totiž pohledem víry, která objevuje Boha, jenž přebývá v jeho domech, na jeho ulicích a náměstích. Boží přítomnost pak provází každé upřímné hledání jednotlivců i celých skupin, toužící nalézt oporu a smysl života. On žije mezi obyvateli a prosazuje solidaritu, bratrství, touhu po dobru, pravdě a spravedlnosti. Tato jeho přítomnost se nesmí stát umělým konstruktem, nýbrž musí být objevována, odhalována. Bůh se neskrývá těm, kteří ho hledají upřímným srdcem, třebaže tak činí tápavě, nepřesně a zmateně“ (papež František, Evangelii gaudium, čl. 71).

[2] Opět si zde můžeme připomenout charakteristiku kontemplace jako „dlouhého milujícího pohledu na realitu“, srov. Walter J. Burghardt, SJ, „Contemplation: A Long Loving Look at the Real“, in Church No. 5 (Winter 1989): 14 – 17; k dispozici ke stažení v českém překladu ve formátu .pdf ZDE. Srov. LS 96 – 100!