KLS 5. velikonoční: Kontemplace a mystika – HLOUBKA

KLS 5. velikonoční: Kontemplace a mystika – HLOUBKA

kontemplace_seminar_titulka_2

Minulý týden jsme vnímali pozvání k prohloubení prorocko-kontemplativního stylu života, který naší cestě s Kristem dodává dostatečnou „šířku“ směřující k objetí a proměně veškeré skutečnosti. Tato „šířka“ prorocké kontemplace stvoření však volá po zakotvení v „hloubce“ kontemplace samotného Stvořitele uprostřed tohoto stvoření. To už bylo vyjádřeno v jednom z článků z minulého týdne, kde nás papež zval ke „kontemplování Stvořitele, jenž žije mezi námi a v tom, co nás obklopuje“ (LS 225; srov EG 71, viz pozn. 29 v tomto sešitku). Jsme tak povoláni, abychom se odvážili onoho „ponoření se do stvoření“ a zároveň byli otevřeni zkušenosti Boží lásky darované nám také bezprostředně, nebo, jak říká Ignác z Loyoly, „bez předcházející příčiny“ (DC 330).[1]

Nebude nám na cestě k tomuto bezprostřednímu společenství s Bohem nakonec ale stvořený svět překážet? Není stvořený svět tak zraněný, že v něm nakonec převáží spíše destruktivní síly Zlého, než moc života Vzkříšeného? Je vůbec schůdná čistě „přirozená“, a tudíž i všem lidem, včetně nekřesťanů, otevřená cesta kontemplace? Není to nějaká slepá ulička, kterou se ubírá východní nekřesťanská spiritualita a dnešní křesťané do ní upadají jako do léčky?

Aniž bychom se pouštěli do těchto obtížných otázek podrobněji, v následujících třech týdnech našeho semináře si můžeme všímat, zda se jich v závěrečných kapitolkách Laudato si‘ papež František alespoň nedotýká. Už názvy těchto kapitolek („Svátostná znamení a sváteční odpočinek“, „Trojice a vztah mezi tvory“, „Královna veškerého stvoření“ a „Z druhé strany Slunce“) napoví, že nejspíše ano a že jeho odpověď nebude „buď – anebo“.

Nalézat Boha ve všech věcech

Tento týden se budeme zabývat pouze dvěma, ale zato velmi hutnými články encykliky, kterými jsou tato závěrečná témata uvozena a zároveň ukotvena v „hloubce“: LS 233 – 234. Papež zde nejprve zopakuje (františkánský, ale i typicky jezuitský[2] a, jak o tom svědčí v encyklice Laudato si‘ připojená pozn. č. 159, i súfijský) důraz na „nalézání Boha ve všech věcech“, který v encyklice různými způsoby tematizoval již mnohokrát:

Vesmír se rozvíjí v Bohu, jenž ho veskrze naplňuje.
List, cestička, rosa, tvář chudého tedy skrývají mystický rozměr
.[3]
Ideálem není pouze přecházet od vnějšího k vnitřnímu
za objevem Božího působení v duši,
nýbrž také setkávat se s Bohem ve všech věcech,
jak učil svatý Bonaventura:
Kontemplace je tím vznešenější,
čím více v sobě člověk zakouší božskou milost
anebo umí více rozpoznat Boha v ostatním stvoření‘.
papež František, Laudato si‘, čl. 233

Poté se ale papež utíká o radu k Janu od Kříže a v dalším článku píše:[4]

Svatý Jan od Kříže učil, že vše dobré, co je ve věcech a ve zkušenostech světa, ‚je v Bohu vynikajícím způsobem[5]
a v nekonečné míře
, nebo, abychom to lépe vyjádřili,
kaž­dou z těchto velikých věcí, o nichž se zde hovoří, je Bůh‘
.[6]
Ne proto, že by byly omezené skutečnosti světa reálně božské, ale proto, že mystik zakouší vnitřní pouto, které je mezi Bohem
a všemi bytostmi
, a tak ‚cítí, že Bůh je všemi věcmi‘
.[7]
Když obdivuje velikost hor, nemůže je oddělit od Boha a vnímá, že tento vnitřní obdiv, který prožívá, musí být uschován v Bohu:
‚Hory jsou vysoké, četné, široké, krásné, půvabné, kvetoucí a vonící. Těmito horami je pro mne můj Milovaný.
Lesní osamělá údolí jsou klidná, líbezná, svěží, stinná,
plná sladkých vod a v rozmanitosti svého stromoví a ve sladkém
zpěvu ptáků působí nesmírné osvěžení a rozkoš pro smysl,
poskytují občerstvení a odpočinek ve své samotě a mlčení.
Těmito údolími je pro mne můj Milovaný‘.
[8]
papež František, Laudato si‘, čl. 234

Jen velmi pozorné čtení v kontextu původního díla Jana od Kříže čtenáře ujistí, že zde nejde o reálné ztotožnění stvoření s Tvůrcem (panteismus), ale o vyjádření hluboké mystické zkušenosti, kterou Jan od Kříže nazývá „duchovním zasnoubením“. Podle Jana od Kříže toto zkušenostní téměř až „splynutí“ Tvůrce se stvořením je podmíněné hlubokou osobní zralostí a není zde „samo od sebe“.[9]

Jestliže papež František tento mystický text cituje v rámci svých úvah o „vděčné kontemplaci“ stvoření, pak tím, zdá se, dává najevo, že přeci jen není nejspíše nutné striktně oddělovat jakousi pouze „přirozenou“ (získanou) kontemplaci nabízenou Bohem každému člověku od kontemplace „nadpřirozené“ (vlité), Bohem darované jen některým lidem. Zdá se, že pak podle papeže Františka platí, že každý člověk žijící uprostřed tohoto Bohem darovaného stvoření je povolán k onomu „splynutí“, o kterém svědčí Jan od Kříže. A zároveň pak platí, že každá, i ta na první pohled nejpřirozenější a nejvšednější zkušenost lásky „zprostředkovaná“ nám skrze a uvnitř stvoření je zároveň zcela darována Bohem. „Přirozená“ (naučená, získaná) a „nadpřirozená“ (darovaná, vlitá) kontemplace by pak nebyly protiklady, ale dva komplementární pohledy na jedno jediné kontemplativní, Bohem darované a člověkem přijaté hluboce proměňující setkání Tvůrce se stvořením.

Praktické podněty pro 5. týden velikonoční

Tento týden odkládejte své vlastní představy o modlitbě a vrůstejte do postoje „je to takové, jaké to je, řekla láska“ (viz níže podněty ke „spočinutí“ a katecheze 5. týdne velikonočního, případně kázání z 5. neděle velikonoční; odkazy najdete na farnostcheb.cz/kontemplace).

  1. SPOČINUTÍ v kontemplaci při denních tichých chvílích a během dne:
    1. Pokud denní tiché chvíle od začátku semináře praktikujete pravidelně, lze již předpokládat jistou „lehkost“ v jejich zachovávání, nebo minimálně toto již pro vás není hlavní téma, na které se soustředíte. Pokud tomu tak není, doporučuji přijmout vaši momentální kapacitu pro zachovávání tichých chvil jako v této etapě vašeho života danou a příliš se netrápit, že „to pořád není ono“. Spíše vrůstejte do postoje „je to takové, jaké to je, řekla láska“ (Erich Fried, Pád do slova).
    2. V mezích daných vašimi možnostmi a kapacitou k prožívání denních tichých chvil se již nesoustřeďte tolik na jejich vnější zachovávání a „techniku“, ale spíše buďte tento týden citliví na jemné vnitřní „pohyby“ a nechte se vést (ať už do hloubky či do šířky, do skrytosti či do přírody, k vnímání dechu či opakování posvátného slova, k rozhovoru lásky či objetí lásky… prostě kamkoli, kde tušíte, že se otevíráte tajemství setkání Tvůrce s tvorem.
    3. Možná se na začátku tichých chvil můžete nechat vést slovem z nedělního evangelia (Jan 14): „Kdo viděl mne, viděl Otce… Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně… Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci“. V odkládání či rozpadávání našich vlastních představ o hluboké modlitbě či plánů, jak se modlit (v „odcházení“ našeho pouze „pozemského“ Ježíše) můžete nalézt šanci k objevení nečekaného (Ježíše „vzkříšeného“)…
  2. SDÍLENÍ s průvodcem či se skupinou:
    1. Se svým „patronem“ mluvte o vnitřních procesech, které ve své modlitbě vnímáte. Nesoustřeďte se na ně ale během tichých chvil (nepozorujte se při nich), dívejte se na ně až zpětně a vnímejte především jejich ovoce.
    2. Pokud máte seminární skupinku, sdílejte s ní o tomtéž.
  3. STUDIUM podnětů z tohoto sešitu a encykliky Laudato si‘:
    1. Ve světle podnětů z tohoto sešitku a z katecheze pro tento týden si můžete v postoji kontemplativního naslouchání promeditujte LS 233 – 234 (pouhé dva krátké, ale nádherné odstavečky encykliky).
    2. Máte-li k dispozici Duchovní cvičení Ignáce z Loyoly (viz pozn. č. 33 – 34) či Duchovní píseň Jana od Kříže (viz pozn. č. 37 – 41), můžete se mrknout na kapitolky, na které odkazují poznámky v tomto sešitku.

 

[1] Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení, čl 330: „Jedině Bůh, náš Pán, může dát duši útěchu bez předcházející příčiny. Neboť je vlastní Stvořiteli vcházet do ní, vycházet z ní a působit v ní hnutí tak, že ji zcela přitahuje k lásce své božské Velebnosti. Říkám ‚bez příčiny‘: bez jakéhokoliv předcházejícího smyslového nebo rozumového poznání nějakého předmětu, skrze který by tato útěcha přišla prostřednictvím vlastních úkonů rozumu a vůle.“ Srov. Mello, Anthony de, Hledání Boha: Ignaciánská duchovní cvičení, Praha: Portál, 2011.

[2] K jezuitskému pojetí „nacházení Boha ve všech věcech“ viz např. Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení, čl. 230 – 237 („Nazírání k nabytí lásky“). Ignác zde nejprve pozve k radikálnímu vnitřnímu zřeknutí se vlastní svobody, paměti, rozumu, vůle a všeho vlastnictví: „Vezmi si, Pane, celou moji svobodu, mou paměť, můj rozum a celou mou vůli, všechno, co mám a vlastním. Tys mi to dal, tobě, Pane, to vracím; všechno je tvé, nalož s tím zcela podle své vůle. Dej mi svou lásku a milost, neboť ta mi stačí“ (DC 234). Poté vyzývá: „Pohledět, jak Bůh bydlí ve tvorech: v živlech, když jim dává bytí; v rostlinách, když jim poskytuje vzrůst; ve zvířatech, když jim dává cítění; v lidech, když jim dává rozum; a tak ve mně, když mě dává bytí…“ (DC 235) a rozjímání dovršuje takto: „Pohledět, jak všechna dobra a dary sestupují shůry, například moje omezená síla shora od nejvyšší a nekonečné, a stejně tak spravedlnost, dobrota, laskavost a milosrdenství atd.; tak jako paprsky vycházejí ze slunce, vody z pramene atd. Končit tím, že to budu rozjímat ve vztahu k sobě, jak bylo již řečeno“ (DC 237).

[3] Pracovní překlad podle španělské verze textu LS 233 („Entonces hay mística en una hoja, en un camino, en el rocío, en el rostro del pobre“, dosl. „Pak je tu mystika na listu, na cestě, v rose, na tváři chudáka“). Český překlad LS 233 (vycházející z italské verze) zde překládá: „List, cestička, rosa, tvář chudého tedy skrývají tajemství, které je třeba kontemplovat“. V papežově pozn. č. 159 k této větě čteme: „Duchovní učitel Ali Al-Khawwas na základě své zkušenosti zdůrazňoval nezbytnost příliš neoddělovat stvoření světa od vnitřní zkušenosti Boha. Říkal: „Netřeba a priori kritizovat ty, kteří hledají extázi v hudbě či poezii. Existuje subtilní tajemství v každém pohybu a zvuku tohoto světa. Zasvěcení dokážou chápat, co říká závan větru, ohýbání stromu, tekoucí voda, bzučící mouchy, vrzající dveře, ptačí zpěv, zvuk strun či flétny, vzdech nemocných, sten raněných...“ (Eva De Vitray-Meyerovitch [ed.]: Antologie du soufisme. Paris 1978, 200).“ Ali Al-Khawwas byl muslimský súfijský mystik a básník z 9. století (viz např. https://en.wikipedia.org/wiki/Ali_al-Khawas). Zatímco papež zde používá slovo „mystika“ v širokém obecném smyslu „hloubky“, „tajemství“ apod. („mystika všedního dne“), karmelitánské spiritualitě v návaznosti na Terezii z Avily a Jana od Kříže je termín „mystika“ („mystický život“ / „mystické dary“) většinou vyhrazený pouze tzv. „vlité kontemplaci“ (viz pozn. č. 4). Je proto dobré si být vždy vědomi, v jakém smyslu slova a v rámci jaké spirituality tyto termíny používá.

[4] Viz pozn. č. 4 a 35 k rozdílnosti použití termínu „kontemplace“ a „mystika“ v jezuitské a karmelitánské spiritualitě.

[5] V poznámce č. 10 k tomuto výrazu („vynikajícím způsobem a v nekonečné míře“) ve zde použitém českém překladu Duchovní písně (Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000) čteme: „Scholastická teologie si jasně uvědomovala, že o Bohu může hovořit pouze analogicky, a tak mimo jiné zdůrazňuje i vynikající způsob (eminentia), jakým nacházíme stvořené kvality v Bohu. Tím se vyhýbá jakémukoli náznaku panteismu.“ (Duchovní píseň, XIV, 5, pozn. 10)

[6] Duchovní píseň, XIV, 5. Jan od Kříže zde má navíc (v encyklice již necitovaný) dovětek: „… a všechny spolu jsou Bůh“. Předchozí, v encyklice uvedený citát, se v různých jazykových verzích encykliky překládá různě – jestliže španělština, italštině i němčina překládá doslovně, podobně jako náš český překlad („každou z těch velikých věcí, o nichž se zde hovoří, je Bůh“, anglická verze překládá volněji („v každé z těch úžasných skutečností je Bůh“).

[7] Duchovní píseň, XIV, 5. Jan od Kříže zde poznamenává: „… jak to cítil svatý Jan, když řekl: ‚Quod factum est, in ipso et vita erat (1,4). To je: To, co bylo učiněno, (bylo učiněno) v něm a (v něm) byl život‘.“ A sám dodává: „A tak se tomu nemá rozumět tak, že to, o čem se zde praví, že duše cítí, je jako by viděla věci ve světle nebo tvory v Bohu, nýbrž že v onom vlastnění cítí, že Bůh je pro ni vším. A rovněž se tomu nemá rozumět tak, jelikož duše cítí Boha v tom, o čem začínáme mluvit, tak vznešeně, že Jej vidí bytnostně a jasně; (ve skutečnosti) je to jen silné a bohaté sdělení a záblesk toho, čím je v sobě, ve kterém duše cítí ono dobro věcí a který nyní ve verších objasníme, to je: Můj milovaný: Hory.“ (Duchovní píseň, XIV, 5).

[8] Duchovní píseň, XIV, 6-7. Kvůli kráse veršů těchto dvou „duchovních písní“ (tj. písně 14. a 15.), ve kterých Jan od Kříže básnicky vyjadřuje svoji zkušenost „duchovního zasnoubení“, je zde ocitujme celé: Můj milovaný: hory, / lesní osamělá údolí, / vzdálené ostrovy, / zvučné řeky, / svist láskyplných větrů, // ztichlá noc / před východem svítání, / umlčená hudba, / zvučící samota, / večeře, jež osvěžuje a naplňuje láskou. (Duchovní píseň, XIV, 1)

[9] Není zde „samo od sebe“, ale, jak dále píše Jan od Kříže, o takovémto splynutí můžeme mluvit, „nakolik se v tomto případě duše sjednocuje s Bohem…Srov. Duchovní píseň, XIV, 5.