KLS 7. velikonoční: Kontemplativní tanec Trojice – KORUNA

KLS 7. velikonoční: Kontemplativní tanec Trojice – KORUNA

V minulých týdnech jsme se spolu s papežem Františkem střídavě zaměřovali na stvoření jako znamení Boží lásky, na stvoření, které jsme zváni kontemplovat s plesáním a chválou, nořili se do hlubin Božího Tajemství, kde toužíme po setkání tváří v tvář s Milovným, abychom se pak opět vynořili povzbuzeni naslouchat křiku Země a křiku chudých a sdílet se s nimi o plody této zkušenosti. Nyní nám papež v závěru své encykliky (v sedmém oddíle nazvaném „Trojice a vztah mezi tvory“) nabízí pohled, který tuto dynamiku lásky vnímá ve světle tajemství společenství Nejsvětější Trojice a kterým nás zve k rozvíjení „spirituality globální solidarity, která pramení z trojičního tajemství“ (LS 240).  

Tento trojiční pohled je jakousi korunou papežova uvádění do „ekologické spirituality“ a svorníkem, který propojuje v jednotu v mnohosti přirozený, komunitní i nadpřirozený rozměr cesty kontemplace.

Postupně zde z encykliky Laudato si‘ ocitujeme kompletní texty všech tří odstavců k tomuto tématu (LS 238 – 240).

V prvním z nich papež nejprve shrnuje zvěst o jednotě v rozmanitosti všech tří osob Trojice, aby nás pak s odvoláním na Jana Pavla II. pozval ke vše propojující a vzájemně propojené (tj. integrální) kontemplaci stvoření a chvále Trojice:

Kontemplace stvoření jako onen „dlouhý milující pohled na skutečnost“,[2] kterému se lze učit a do kterého se lze zacvičovat, je zde integrálně propojena s kontemplací Trojice, tímto zcela nezaslouženým darem láskyplného přijetí člověka do společenství Trojice, kterému se lze jen v úžasu a vděčnosti otevřít.

Jak totiž dále píše papež František, s odvoláním na františkána sv. Bonaventuru, jediný Bůh, ve kterého věří křesťané, je komunitou, trojičním společenstvím, které v celém stvoření zanechává své stopy: „Víra v jediného Boha, jenž je trojičním společenstvím, vede křesťany k vědomí, že veškerá skutečnost v sobě nese specifický trojiční otisk…[3] Každé stvoření v sobě nese typickou trojiční strukturu, která je tak reálná, že by mohla být spontánně kontemplová­na, kdyby pohled lidské bytosti nebyl omezený, zatemněný a nedostatečný“ (LS 239).

Právě tato „omezenost, zatemněnost a nedostatečnost“ lidských bytostí volá po tom, abychom se na své cestě s Kristem odvážili také zdravé askeze, věrnosti v temnotě a otevřenosti vůči často bolestné transformaci těchto „zatemněností“ uprostřed různých „nocí smyslů“ a „nocí ducha“, o kterých mluví Jan od Kříže.[4]

V následujícím článku pak papež konkretizuje, že ony „trojiční otisky“ jsou jen jiným vyjádřením hluboké pravdy, že nejen člověk, ale i celé stvoření je ve své hloubce „relační“, tj. založené na „síti vztahů“, což nám dává do rukou „klíč k našemu vlastnímu uskutečnění“, tedy ukazuje způsob života vlastní člověku:

I proto si můžeme ve světle výše citovaného článku o integrálním propojení kontemplace stvoření a chvály Trojice (srov. LS 238) a v předminulém týdnu prezentovaného pohledu Jana od Kříže (srov. LS 234) dovolit říct:

Když kontemplujeme vesmír v jeho velikosti a nádheře, už tím samým kontemplujeme celou Trojici, která se skrze Kristovo vtělení do tohoto vesmíru ponořila a která nás právě takto zve k setkání s Milovaným.  

A opět zde nakonec papež potvrzuje, že cesta proměny a růstu člověka, tato jeho vnitřní transformace, tudíž i jakákoli zdravá cesta kontemplace, je ve své podstatě „relační“, komunitní, volající po sebepřekročení vůči „tomu druhému“:

Na naší cestě kontemplace jsme proto zváni být součástí „trojičního tance“[6] (papež to nazývá „trojičním dynamismem“), který je naším nejpřirozenějším způsobem bytí od našeho početí, ba od samotného počátku stvoření.

Tento „trojiční tanec“ ovšem není sebestředně zahleděný sám do sebe, ale jeho nejvlastnější charakteristikou je, že to nejhlubší Boží tajemství solidárně sdílí s celým vesmírem, s každou bytostí, s každým člověkem. Každý člověk je proto na cestě kontemplace pozván mít na tomto z hloubky čerpajícím a s celým vesmírem se solidarizujícím „tanci Trojice“ osobní a jedinečnou účast:

Cesta kontemplace, na kterou jsme papežem Františkem byli krok za krokem uváděni, je tak něčím, co se již dávno děje v srdci Trojice, ve které od svého početí až navěky tančíme tanec osobní, komunitní i kosmické proměny a lásky, jehož součástí je i ten nejposlednější tvor na Zemi, i ta nejmenší částečka v dalekém a širokém vesmíru. Tanec trojjediného Boha, ve kterém „žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Sk 17,28).[7]                                        

Smím prosit? :-)

Praktické podněty pro 7. týden velikonoční

Tento týden jsme Nejsvětější Trojicí znovu žádáni o tanec. Nemusíme se bát, že to nebudeme umět. Je to tanec, který tančíme už od početí. Jen jsme potřebovali vstoupit do tanečních kurzů, abychom jej znovu objevili, jak proudí v našich žilách, jak je samotným naším životem. Nácvik jednotlivých kroků bývá někdy klopotný a vyžaduje vytrvalost. Ale naším učitelem tance je samotný Mistr, ten Milovaný. Když se spolehneme na něj, ponese nás. Tento týden touží z tebou prožít „závěrečnou“, kterou ovšem toto naše životní „taneční“ nekončí, jen se dostává do své další fáze. (viz katecheze pro 7. týden velikonoční, případně kázání ze 7. neděle velikonoční; odkazy najdete na farnostcheb.cz/kontemplace).

1. SPOČINUTÍ v kontemplaci při denních tichých chvílích a během dne:
   1. Tento týden se při přípravě na své denní tiché chvíle můžete ohlédnout za celou postní a velikonoční cestou, postupně jakoby do jedné svatební květiny svazovat kvítky oslovení, vhledů či zkušeností, které jste na této cestě posbírali a tuto stále pestřejší květinu můžete přinášet jako „oběť chvály“.
   2. Máte-li tu možnost, alespoň jednu tichou chvíli prožijte v přírodě a spolu se svatým Františkem chvalte Trojici kontemplující stvoření. Může také pomoci meditace nad ikonou Trojice od Andreje Rubleva (viz Příloha 5), stejně jako vědomé prožití znamení kříže s trojičním požehnáním.
   3. Na závěr tohoto týdne, při Svatodušní vigilii nebo při Slavnosti seslání Ducha svatého, tuto květinu přineste jako celek svému Milovanému, který vás touží nově a hlouběji naplnit Duchem své lásky pronikajícím každou částečku vaší bytosti. Nic zvláštního si nepřipravujte, nechte se obdarovat.
2. SDÍLENÍ s průvodcem či se skupinou:
   1. Se svým „patronem“ se tento týden také ohlédněte na celou postní a velikonoční cestu a hovořte s ním o tom, co se vás dotklo, co pro vás bylo požehnáním, co byste si chtěli nést dál a co by pro to bylo dobré udělat.
   2. Pokud máte možnost setkat se ve společenství (i přesto, že ostatní s vámi touto cestou uvedení do kontemplace třeba nešli), pokuste se o něco z podnětů kurzu a z vašich zkušeností během kurzu podělit s ostatními.
3. STUDIUM podnětů z tohoto sešitu a encykliky Laudato si‘:
   1. Ve světle podnětů z tohoto sešitku a z katecheze pro tento týden si v postoji kontemplativního naslouchání pročítejte LS 238 – 240.

_{[1] Jan Pavel II.: Katecheze (2. srpna 2000), 4: Insegnamenti 23/2 (2000), 112}

_{[2] Připomínáme zde opět toto klasické pojetí kontemplace zmíněné v jedné z poznámek k prvním týdnu našeho semináře, srov. Walter J. Burghardt, SJ, „Contemplation: A Long Loving Look at the Real“, in Church No. 5 (Winter 1989): 14 – 17; k dispozici ke stažení v českém překladu ve formátu .pdf na https://farnostcheb.cz/reflexe}

_{[3] „Svatý Bonaventura dokonce tvrdil, že lidská bytost před hříchem byla schopna objevovat, jak každé stvoření ‚dosvědčuje, že Bůh je trojjediný‘. V přírodě byl patrný odlesk Trojice, ‚když nebyla člověku zatemněna ani tato kniha, ani nebylo zakalené oko člověka‘… Tak nám předkládá výzvu, abychom se snažili rozumět skutečnosti v trojičním světle“ (LS 239).}

_{[4] Sv. Jan od Kříže, Temná noc, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní vydří, 1995; srov. také např. Wilfrid Stinissen, Noc je mým světlem, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní vydří 1997; Gerald G. May, Nocí duše ke svobodě, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní vydří 2011; Hans Buob, Růst v modlitbě a Cesta obrácení, Portál, Praha 1993; Hans Buob, Cesta obrácení, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní vydří 2013.}

_{[5] Dosl. „subsistující vztahy“, tj. jeden v druhém trvale a podstatně spočívající; ve španělském textu encykliky „relaciones subsistentes“, v anglickém „subsistent relations“, v německém „subsistente Beziehungen“.}

_{[6] „Tento obraz trinitární perichoreze (vzájemného prostupování) jakožto ‚kolového tance‘ navazuje na původní význam řeckého slova perichoresis, původně označujícího právě kolový tanec, případně krouživý pohyb jeden kolem druhého při tanci. Jestliže si tedy dovolíme takto dynamicky vnímat vnitřní vztahy osob v Trojici a jestliže si dovolíme připustit, že tyto vztahy zanechávají své stopy dokonce i ve stvoření, natož potom ve společenství církve jako ikony Trojice, pak za jeden z centrálních vůdčích obrazů, do kterých můžeme zasadit naše hledání cest ke zdravé a plné realizaci synodality v církvi a v našich farnostech, je obraz farnosti jako „tančící církve“, jako strukturované společenství bratří a sester tančící společně ‚kolový tanec‘ vzájemné odkázanosti, podpory, prolínání a respektu k jedinečnosti role každého, který je zároveň otevřen i všem kolem a který všechny kolem ve své hloubce již v podstatě i zahrnuje.“ Petr Hruška, Pastorační rady farností v české církevní provincii jako realizace synodality v pastorační praxi, dizertace na KTF UK, Praha 2009, 5.1.1. Svátost communia Trojjediného a „tančící církev“, dostupné na dizertace.agas.cz, s odkazem na George Cladise a Ctirada V. Pospíšila.}

_{[7] Srov. také Richard Rohr, Mike Morrell, Božský tanec: Trojice a vaše proměna, Barrister a Principal, Brno 2018.}

• Hlavní stránka semináře KLS