Podle rubrik

Slovo faráře: Co s očůráváním?

h9„Pane Hruško, proč něco neuděláte s tou zahrádkou u Mikuláše??? Vždyť je to hrozný! Vždyť tam ty opilci močí na zeď kostela…“ :-(

 

Tuto otázku mi v úterý ráno velikonočního týdne položil jeden ze čtenářů v rámci on-line rozhovoru pro Chebský deník.

Otázka mě přivedla k odpovědi, o kterou bych se rád podělil i s vámi. Po vysvětlení, že pozemek kolem kostela je sice v majetku města, které tedy vybudování obou předzahrádek (před Restaurací u Apoštolů i před Finskou pivnicí) povolovalo, ale po vyžádání si dobrozdání faráře, se mi myšlenky vyvolané touto otázkou v hlavě vršily takto:

 

„Když se nedávno ozvali z Finské pivnice, opět jsem jim rád dal dobrozdání (samozřejmě s podmínkou, že tam nebudou nalévat nezletilým, nebudou propagovat drogy a bude dodržován noční klid). Jak ten provoz tam zatím sleduji, mám radost z toho, že to místo ve stínu chrámu sv. Mikuláše slouží jako místo pohostinnosti pro mnohé turisty i domácí. Moc dobrý nápad jsou např. ty stojany na kola. :-) Víte, já se vždycky ptám: Je to opravdu tak, že přítomnost člověka ne úplně ‚svatého‘ uvnitř či vedle chrámu, musí být nutně pro onen chrám ‚znesvěcením‘? Není to spíše tak, že přítomnost ‚svatého‘ chrámu může být pro tohoto člověka naopak ‚posvěcením‘? ;-)“

Čtenář Dominik pak odpoledne ještě jednou reagoval takto:

„Zahrádka: Možná máte pravdu. Nejste ale trnem v oku starším věřícím? Mně se Váš přístup líbí. Vaše odpověď na zahrádku u hospody mě vážně dostala. Vážně jste to napsal hezky. Starší věřící ale asi berou kostel jako něco nedotknutelného…“

 

Na to jsem pak reagoval takto: „Já vím, i Vy máte pravdu. A není to jen otázka starších lidí. Samozřejmě, že jsou ‚posvátné‘ mnohé věci či oblasti, které by se před ‚očůráváním‘ měly bránit zuby nehty, a to možná ještě radikálněji, než je u nás v církvi zvykem. Pro mě mezi tyto ‚posvátné‘ oblasti ale na prvním místě nepatří ani tak posvátná místa či Boží čest (tu si Bůh ‚ochrání‘ sám – a kudy na to, to nám ukázal už tím, že se stal člověkem).

Myslím, že těmito ‚svatými místy‘ hodnými naší statečné ochrany před ‚očůráváním‘ a různými ‚vychcánky‘ jsou např. lidé s postižením zapomenutí ve velkoústavech sociální péče skrytých hluboko v lesích, aby nebyli nikomu ‚na obtíž‘… Lidé nevyléčitelně nemocní či umírající skrytí raději za plentou nemocnic, aby v hospici či ve svých vlastních rodinách ‚nestrašili‘ malé děti připomínkou toho, že život také jednou skončí (a prosbou o to, že může skončit i velmi důstojně, až nádherně)… Lidé, kteří jsou vysmíváni jen proto, že mají jinou barvu pleti (a to i tehdy, kdyby pracovali jako šroub a vedli příkladný život) nebo jsou prostě noví a v kostele či ve farnosti se „neumějí chovat“… Lidé, kteří jsou zatím velcí jen jako špendlíková hlavička a o kterých se mluví jako o ‚tom‘, co se má (nebo nemá?) narodit, na což má (nebo nemá?) žena přece právo… Lidé, kteří se ozvou proti korupci na vysokém úřadě a kvůli tomu ztratí své zaměstnání… Z takovýchto cihel (nebo spíš drahocenných kamenů) je složen chrám, jehož ‚očůrávání‘ jsem ochotný bránit zuby nehty…

A ten fyzicky očůrávaný chrám sv. Mikuláše? Moc bych si přál, aby se nám jej podařilo (možná i s pomocí mnohamilionové evropské dotace, o kterou právě žádáme) udržet v provozuschopném stavu jako nesmírně cennou kulturní i duchovní památku regionu. A pokud tento chrám poslouží naší farnosti k tomu, aby všemi silami bránila ty nejslabší v tomto světě (aniž by se jimi sama nechávala ‚očůrávat‘ ;-), pak budu jenom rád (a do té předzahrádky si také rád večer půjdu sednout a třeba místní štamgasty přesvědčím, že naproti v hospodě na WC to mají pohodlnější).“

Možná, že tyto „hospodské řeči v hádankách“ někoho z farníků naštvou či pohorší. Ale věřím, že to nebude „pohoršením maličkých“ (oněch drahocenných kamenů našeho farního chrámu). Ti většinou s velkou upřímností a pokorou hledají u druhých spíše dobrý úmysl, pochopení a přijetí. Ale je tragédie, když právě toto u některých „zaběhlých farníků“ nenacházejí a třeba pak smutně odcházejí hledat jinam.

Velmi proto prosím všechny, kteří jste se o Velikonocích při obnově svého křestního vyznání nově „ponořili do Krista“: Když si takovíto samozvaní soudci, kteří jsou třeba i vašimi přáteli, nedají říct mezi čtyřma očima, ani si nenechají domluvit před jedním či dvěma svědky, jasně a veřejně se od jakýchkoli takovýchto jejich projevů nepřijetí, neúcty, nenaslouchání, necitlivého odsuzování a pomlouvání distancujte (viz Mt 18,15-17). Pokud jim ani to nepomůže k prohlédnutí a tentokrát to budou oni, kdo naštvaně odejdou jinam, bude to sice bolet, ale trvalé snášení zcela jednoznačně protikřesťanského postoje odmítání a veřejného očerňování kohokoli „jiného“, nevyhovujícího mé vlastní sobecké pohodlnosti či zvykovosti, by bylo zlem ještě větším.

Jak jinak lze šířit radostnou velikonoční zvěst o Vzkříšeném, než ve farnosti i navenek pohostinné, vstřícné a z tohoto všechny hranice překračujícího vzkříšení také prakticky ve svých základních projevech žijící?

Váš P. Petr

PS: Nakonec mě napadá důležitá souvislost s tématem „Slova faráře“ z minulého čísla: Když je někdo „totálně ponořen“ v Krista, nikdo jej pak nemůže „očůrat“! :-)

Kontaktní místa Farnosti a Charity

Kostelní nám. 188/15
350 02 Cheb
tel. +420 354 422 458

po + st 9:00 - 17:00

číslo účtu farnosti:
781 704 309 / 0800
číslo účtu farní charity:
220 699 597 / 0300

Kontaktní údaje farnosti
Kontaktní údaje farní charity

Kontakt na faráře

úterý: volný den faráře
Kontakty na farní tým
Kontakt na farní penzion
Další kontakty

Kázání na Soundcloud

Copyright © 2020 Římskokatolická farnost Cheb. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.