Články s charitativní tématikou

Úplatný celník, bezdomovec, farář

Jan VojvodíkV Magazínu ChristNet vyšel nedávno zajímavý rozhovor Tomáše Zdechovského s ředitelem SKP Centra Janem Vojvodíkem (nar. 1968). Příběh nevěřícího čtenáře spisů Svědků Jehovových, úplatky přijímajícího celníka, bezdomovce, evangelického teologa, úspěšného podnikatele, mediálního odborníka a v současnosti šéfa největší neziskové organizace v pardubickém kraji, ve kterém dříme touha stát se farářem... by mohl zaujmout i některé z návštěvníků těchto stránek.

Níže v článku najdete ukázky z rozhovoru, zde pak jej najdete komplet: První část - Druhá část

Jak to u Vás vypadalo v rodině s vírou?

U nás doma se o víře nemluvilo, babička z tátovy strany byla adventistka, ale já jsem byl standardním produktem socialistického vzdělávacího systému, víru jsem vnímal jako církevně-politický prostředek k ospravedlnění třídních rozdílů a opium lidstva... (smích).

Kdy ses poprvé setkal s křesťanskými církvemi a jak na Tebe působily?

Spíše než s církvemi jsem se setkával s věřícími jednotlivci. V prvních školních letech to byla kamarádka Anička a spolužák Martin Pištěk, na vojně Dalibor Polášek, svérázný umělecký kovář z Kyjova, evangelík a rovný chlap. Anička, Martin a hlavně Dalibor měli v sobě něco neuchopitelného, ale zvláštním způsobem pěkného, co jsem neuměl pojmenovat a věděl jsem, že já to v sobě nemám. S babičkou jsem asi v deseti letech navštívil adventistickou bohoslužbu, zaujala mě samozřejmost, s jakou normální a dospělí lidé berou víru vážně, jako by si neuvědomovali, že hovoří o iluzi.

Ale pojďme od začátku k tvému působení v pozici celníka. Proč jsi byl tehdy propuštěn?

Protože jsem nasekal absenci. A absenci jsem nasekal proto, aby mě pustili bez přemlouvání a bez otázek. Po přestupu na velký hraniční přechod v západních Čechách, kdy můj málo seriózní způsob života už nebyl v poměrech malé jihočeské celnice udržitelný, jsem zjistil, že jsem poněkud zaspal dobu. Že moji vrstevníci jsou zajištění, protože zůstali u rodičů a vyhnuli se vojenské službě, že mají domy, auta a peníze. Zpanikařil jsem a začal jsem je zoufale dohánět, protože jsem soutěživý typ a chtěl jsem se jim vyrovnat, být lepší. Na velkém přechodu se točily velké i malé kšefty a i já jsem si brzy našel způsob jak o pár marek obírat ty nejbezbrannější - východní gastarbeitery vracející se z Německa. Zpočátku jsem si přilepšil, mohl jsem si dovolit bydlet na hotelu a dlouhodobě používat auto z půjčovny, pak jsem ale potřeboval, aby peníze z úplatků přestaly kapat a začaly téct a zkusil jsem vydírat jednoho německého podnikatele. Když mi pak vlivní kolegové výmluvně naznačili, že mám rychle odejít, pokud nechci mít problémy, musel jsem nasekat ty absence...

I ostatní celníci brali úplatky?

Nevím, jestli všichni, ale na konkrétním přechodu dost z těch, které jsem znal. Na mém původním pracovišti jsme občas dostali salám nebo cigarety, tady se ale točily peníze. Byla to koneckonců doba lehkých topných olejů a nekolkovaných cigaret.

Uvědomuješ si zpětně, že jsi mohl skončit i ve vězení a Tvůj život se mohl ubírat úplně jinou cestou?

Spousta mladých kluků tehdy špatně skončila, začátek devadesátých let byla divoká doba a člověk rychle ztratil soudnost. Kolegové mě zastavili ve správný čas, na okraji propasti, i když já jsem tehdy chápal jako osobní tragédii spíše ztrátu lukrativního zaměstnání. Nebyl jsem ještě dost na dně, abych pochopil, že nemůžu pokračovat po téhle zoufalé cestě odnikud nikam. Nakonec jsi skončil s igelitkou na ulici. Jaký je to pocit jít z relativního blahobytu na nádraží mezi bezdomovce a nemít často ani nic k jídlu?

Je to jako rána kladivem. V první chvíli to člověku nedojde, první den se dá přežít, první noc taky, druhá noc už dolehne a třetí noc...ta mi konečně otevřela oči, ukázala, že jsem na konci, že nemám naději. Na cestu domů k rodičům jsem nepomyslel, byl to můj život a můj průšvih, když jsem po vojně odešel na Lipno, jako bych za sebou dobrovolně spálil mosty. Tu třetí noc, když mě při patnácti stupních pod nulou popáté vykázala policie z čekárny Masarykova nádraží, bez haléře v kapse, hladového a třesoucího se zimou, jsem se rozhodl, že příští noc už takhle nestrávím...kdybych měl hodit dlažební kostku do výlohy a něco ukrást, abych se dostal do pohodlí cely.

Jak ses dostal do centra Naděje?

Potkal jsem mezi bezdomovci právě propuštěného vraha, který mě vzal na snídani do centra Naděje v Bolzanově ulici. Tam jsme náhodně vyslechli rozhovor o ubytovně Naděje v Šafaříkově ulici, pospíšili jsme si tam a získali poslední dvě volná lůžka. Ve strachu z odmítnutí jsem přesvědčoval paní Hradeckou, vedoucí Naděje, že jsem křesťan...nakolik to tehdy pomohlo, nevím.

Jaký mělo centrum vliv na Tvůj další život?

Po několika dnech jsem navštívil nedělní odpolední bohoslužebné shromáždění v Naději, na kterém kázal metodistický misionář Steve Womack. Tehdy, 21. února 1993 jsem uvěřil Ježíši Kristu. Našel jsem si práci, koupil Bibli, místo ježdění metrem načerno jsem začal po Praze chodit pěšky. Nasával jsem do sebe evangelium jako houba. Po několika týdnech jsem pochopil, že se do plachet mé lodi opřel vítr, kterému se neuhýbá a vrátil jsem se k rodičům, do Ostravy. Začal jsem chodit do Církve adventistů sedmého dne, protože byla první v telefonním seznamu, když jsem sháněl křesťanský sbor, kam bych patřil.

A tam jsi byl předpokládám pokřtěn...

Ano, v březnu 1994 jsem byl pokřtěn, v červnu 1994 jsem se ženil, příští rok slavíme s manželkou Markétou patnáctileté výročí.

Jsi vystudovaný evangelický teolog. Chceš se ke své práci vrátit?

Toužil jsem a stále toužím být evangelickým farářem. Jako ředitel původně křesťanské organizace člověk pro církev tak trochu ztratí glanc, občas šlápne někomu v církvi na kuří oko. Jako manažer člověk vidí ostřeji, kde slušivý církevní nátěr tak trochu oprýskává a je méně ochotný se tvářit, že to nevidí. Ale kdyby se ten Boží vítr otočil a zafoukal tím toužebně očekávaným směrem, jsem připraven hned trhnout kormidlem, aby se plachta otočila po větru. Zatím alespoň ochutnávám ze zapovězených radostí, když si tu a tam najdu čas na napsání biblické úvahy pro přátele nebo sborový časopis...

Zde najdete kompletní rozhovor: První část - Druhá část

Kontaktní místa Farnosti a Charity

Kostelní nám. 188/15
350 02 Cheb
tel. +420 354 422 458

po + st 9:00 - 17:00

číslo účtu farnosti:
781 704 309 / 0800
číslo účtu farní charity:
220 699 597 / 0300

Kontaktní údaje farnosti
Kontaktní údaje farní charity

Kontakt na faráře

úterý: volný den faráře
Kontakty na farní tým
Kontakt na farní penzion
Další kontakty

Kázání na Soundcloud

Copyright © 2020 Římskokatolická farnost Cheb. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.